Jak šel čas s Panoramou

Do hor Orlických

Všichni budou v Orlických horách vřele vítáni především proto, že mohou do chudého kraje přinést nervus všech věcí, totiž peníze, a s nimi – ne snad zvýšení blahobytu, o tom nelze mluvit vůbec,  –aspoň částečné zmírnění bídy. Tak v roce 1921 shrnul ideu průkopníků turistiky v zapomenutém koutu republiky Čeněk Chyský.

O zakladateli a praotci turistiky v Orlických horách JUDr. Jindřichovi Štemberkovi (1867-1926) pak napsal, že naučil chodit do hor tolik lidí, že se jim musel postarat o útulek. A tak oblíbený rychnovský právník v lednu roku 1915 zakoupil ve Dříši v Deštném od Augusta Dörnera malý hostinec, založený poblíž poutní kaple sv. Anny manžely Schröterovými již v roce 1870. Krom hostinské místnosti v něm zřídil dva pokojíky v přízemí, v podstřeší dvě mansardní světnice a společnou ubytovnu, všehovšudy dvacet lůžek. A také dřevěnou verandu s výhledem na panoráma horských hřebenů, podle níž první česká turistická stanice v Orlických horách přišla ke svému názvu!

Od své rychnovské vily sem Štemberka každou druhou sobotu vodil krásným údolím Bělé skupinu nadšenců. Po večeři tanec u gramofonu, v neděli vycházkovým krokem zpět. Časopis turistů ještě téhož roku píše: Turisté, kteří o nedávných Letnicích Panorámu navštívili, jsou o ní plni chvály, velebíce nejen skvostný výhled a celý kraj, ve kterém bouda leží, ale i vnitřní její účelné zařízení. Bouda bude bohdá brzy oblíbeným cílem orlických výletníků. Do knihy ubytovaných se jich ten rok zapsalo 1181. V červnu 1916 tyto zvěsti do Orlických hor vůbec prvně přilákaly dvacetičlenou skupinu členů ústředí Klubu českých turistů. Večer se na Panoramě sešlo tolik zájemců, že se tehdy spalo i na slámě na půdě, a tak byly poznány všechny slasti i strasti horského cestování. Následující rok odvádí světová válka Jindřicha Štemberku do maďarské Šoproně. O svých padesátinách si stýská, že od hor Orlických je už 3 122 hodin vzdálen. Činím plány, zvelebuji zahradu, Antonínov, Panorámu – ale nemohu přiložiti ruku k dílu. Jen aby mi sloužilo zdraví! To se nestalo, z války se vrací stižen zákeřnou nervovou chorobou. Přesto dál své síly věnuje osvětě, podpoře turistiky i menšinového školství, neboť když člověk pracuje na tom, co miluje, práce nenamáhá. Panoráma se stává důležitým místem spolkového života, zde se rozhoduje o výstavbě chaty na Šerlichu, o vyznačení hřebenové cesty přes Orlické hory. V posledním roce světové války se na Panorámě zapisuje 1020 ubytovaných hostů, v roce 1919 se počet zvyšuje na 1757, další rok je to už 1941 hostů. Zde na verandě živo. Šťastný, mladý svět se zbožně rozezpíval při kytaře. Pohádka krve nítí hochů lačný hled, a divnou něhou hoří z dívčí tváře. … Znám to věru znám! Já také býval mlád. Je milo dosud myslit na dny svaté, jež nevrátí se, kdybys volal tisíckrát. Těmito verši se poeta Štemberka s chatou loučí a stále oblíbenější podnik ze zdravotních důvodů již v únoru 1920 prodává svému příteli, královéhradeckému továrníkovi Josefu V. B. Pilnáčkovi (1877-1949). Ten měl sdostatek prostředků, organizačních schopností i osobního charisma na to, aby z Dříše, v časech masového rozmachu turistiky, učinil opravdovou Mekku milovníků Orlických hor. Josef Pilnáček byl významným činovníkem národoveckých, turistických i lyžařských organizací, a tak není divu, že Panoráma i nadále zůstává místem důležitých setkání. V červenci 1921 odtud byla slavnostně otevřena Jiráskova horská cesta, za přítomnosti Mistra Jiráska, kterého Dr. Štemberka proslovem uvítal z balkónu nad vchodem za přítomnosti asi 3000 příchozích! Přesto je chata především tím, čím byla zamýšlena na počátku, útočištěm české letní i zimní turistiky v pohraničí. Je cílem značených cest, konečnou stanicí nově zřízené autobusové linky, ubytovacím hostincem.

V časopisu Zimní sport v roce 1923 popisuje Dr. Hartman své zážitky z  návštěvy Panorámy: Vzácně ochotný český hoteliér Josef Soukup srdečně nás uvítal a usídlil v útulných, vytopených pokojích s matracovými postelemi a pohostil způsobem tak opulentním a levným, že v obojím směru ani srdce, ani žaludek, ba ani kapsa si nemohla přáti lepšího. … Výborné pivo, víno, místo orchestrionu skvělý gramofon s operami i moderními tanci – zkrátka vše. 3. října 1926 Jindřich Štemberka umírá, o dva roky později mu v remízku nad chatou Klub československých turistů buduje památník. Josef Pilnáček Štemberkovu Panorámu, jak byl podnik inzerován, několikrát rozšířil a stále stoupající zájem turistů i letních hostí se snažil v roce 1930 uspokojit stavbou dalšího objektu, komfortního Jiráskova domu s třiceti pokoji, navrženého architektem Janem Reichlem. Škoda původní, dřevěné verandy, v roce 1933 musela ustoupit velké, rovněž prosklené jídelně, pod kterou vznikly i další pokoje. Zájem o pobyt v Dříši i to, jak se nájemce Josef Soukup dokázal postarat o svoje hosty popisuje Emanuel V. Danihelovský, který s manželkou přicestoval na Panorámu zrovna zcela obsazenou: Za úplné tmy nás vedl loučkou k říčce Bělé a za ní ještě notný kus do nějakého selského stavení, což jsme rozpoznali jenom podle pachu hnoje; ve stavení už všechno spalo. Soukup tloukl na vrata, s někým pak vyjednával a rozloučil se s námi. Kdosi nás vedl po dřevěných schodech kamsi vzhůru a do dveří, za nimiž to silně vonělo senem a německy nás upozorňoval, že tam „links“ je postel. Kde jsme, se ve tmě nedalo zjistit, jen tápáním jsem poznal, že prostor je úzký, lůžko u zdi, nad ním, na jakés palandě, že je narovnáno seno a ze sena je vytvořena i stěna protější… Nemohu říci, že by se mi spalo špatně, spoléhal jsem se na Soukupa, že ví, kam nás zavedl. … Kde jsme ukázalo se ráno, při snídani dole ve světnici, uprostřed členů selské rodiny, když jsme za velkým stolem s bezvadně čistou, tlustou dubovou deskou pojídali výbornou kávu ze smetany a k ní boží dar blahobytně máslem namazaný. Za pohoštění nepřijali zhola nic – a za nocleh? Prý takový?

Třicátá léta skončila katastrofou, zhroucením všeho, co Štemberka i Pilnáček budovali. V roce 1938 Deštné v Orlických horách připadlo Německu a Panorámu nový německý správce překřtil na Berghof, z Jiráskova domu se na počest sudetoněmeckého nacistického politika stal Hubert Birke Haus, Štemberkův pomník byl odstraněn. Na válečná léta vzpomíná pamětník pan Jan Abel, narozený v roce 1930 poblíž Panorámy: V létě jsem nosil na Panorámu borůvky, co jsem natrhal na Špičáku. Správce Gersch byl rád, protože tam byly ženský s dětma z bombardovaných německých měst, a z borůvek jim dělal koláče. Vždycky mi ukázal do rohu kuchyně, tam jsem měl přichystaný jídlo, to už jsem věděl. A dal mi pět marek. Já jsem je měl pak doma schovaný. A já jsem udělal kravinu, že jsem nic ani tátovi a nikomu neřek’ a když byla měna, tak si to nevyměnil. Děda a táta si to vyměnili, ale voni nevěděli, že taky mám. Pan Abel v rozhovoru s Jiřím Porkertem v roce 2015 dále vzpomínal: Pod sálem Panorámy byly pokojíčky, tak každej, kdo tam dělal, nebo ženský dvě pohromadě, měl bydlení. Když se hrálo vo pouti, tak přišli lidi až támhle z Grunwaldu za těma kopcema. Ženský, ty přišly bosy, měly v rukách boty, z prken se udělal parket, jak je parkoviště, a hrálo se venku. V kapličce u Panorámy zpívali lidi, bylo to úplně nabitý, až venku stáli. Pod kapličkou tekla ve zdi voda a lidi pro ni chodili, některý každej den. Když se tam někdo uzdravil, ty berly všechny dali v kapličce na půdu. To vim, protože jsem tam pozdějc natíral ten vobraz nade dveřma. Tam nahoře byly všelijaký berle a klacky, kupa těch berlí, a voni pak všecko spálili, jako by to někomu překáželo.

Konec války znamenal pro německé obyvatele Deštného ještě větší katastrofu, než kterou zažívali během ní. Jiným přinesl naopak nepopsatelnou úlevu, jak vzpomíná vnučka Jindřicha Štemberky, akademická malířka Ludmila Lojdová: Bylo po válce a hory byly zase české! Za Protektorátu se propustky do Sudet vydávály jen výjimečně. Ráda jsem poslouchala maminčino vyprávění o horách a nemohla se dočkat, až se tam s ní vypravím. Až konečně jednou v zimě! Naše kroky vedly nejprve k pomníku před chatou Panoráma. Byla do něj opět uložena urna s dědečkovým popelem, jak si to za života přál. Položily jsme s maminkou u dědečkovy plakety smrkovou větvičku s mašličkou a zapálily svíčku. Potom se zatajeným dechem vstoupily do chaty, kde na stěně visel dědečkův zarámovaný portrét. Byla jsem rozrušená. Všechno tu pro mne bylo poprvé! Po našem příchodu se hned začali všichni okolo nás točit. Tehdejší hoteliér pan Sedláček nás zavedl do Jiráskova domu, elegantní ubytovny, která stojí vedle Panorámy. Připravil nám pokoj číslo 14. Byla jsem u vytržení. Ještě nikdy jsem nespala mimo domov. Ještě nikdy jsem neviděla tak krásnou krajinu, nezažila tolik úcty k mamince a nepocítila tolik hrdosti a vděčnosti mému dědečku Jindřichovi. Díky němu jsem najednou byla silná a odhodlaná také něco dobrého v životě dokázat. Prozaičtější vzpomínku na proměňující se poválečný étos má opět pan Abel, jehož rodina byla pro protinacistické postoje ušetřena odsunu: Z automobilky z Kvasin tam hráli tejden co tejden tři chlapi. Sál byl vždycky v tu ránu plnej. Já jsem tam taky dělal věci. To mi bylo tak 15 let, ještě jsem netancoval. Tam se to mlátilo při zábavě na tý chodbě, až tam tekla krev. Houby mi bylo po tom, ale já jsem to nemoh‘ vidět, tak jsem vzal v kuchyni dlouhý koště a rozbil jsem na stropě žárovku a ty střepy spadly na ty chlapy a byla tma a v tu ránu byl klid. Autobus tam jezdil každej tejden, z Moravy přivezli lidi a zase jiný vodvezli. Tam byli jenom Moraváci.

Pilnáčkovi se ze svého majetku netěšili dlouho, po roce 1948 přišli nejen o hradeckou továrnu, o veškerou existenci, ale i Panorámu převzal vznikající socialistický sektor, až byla i de iure v dubnu 1960 Pilnáčkovým dědicům zestátněna. Ještě vzpomínka pana Abela: Houdek byl z Hradce a přišel na Panorámu v zimě. Začal mně vypravovat, že teď bude tady von a co tam udělá. A já jsem mu řek‘, moc si tady neslibujte, v zimě tady bejvá sníh. To já si, prej, poradím. To si neporadíte, napadne třeba metr sněhu do rána, že Vás ani koně nevytáhnou. Já jsem mu to řek‘ rouně. Pak přišel za dva dny, že mu neteče voda. To musíte v zimě všechno zavírat, vrata vod vodárny, řek‘ jsem mu, ale pak jsem tam s nim šel. Von nechal zamrznout čerpadlo, že voda šla všechna kolem, jak byl silnej pramen, ale do domu nešlo nic. Bylo tam ale naštěstí rezervní, tak jsem mu to vyměnil, že mu voda pak tekla až v kuchyni. Chata nejprve připadla podniku Restaurace a jídelny, posléze odborovému hnutí ROH. Po restituci byla chata navrácena vnučce a vnukovi J.V.B. Pilnáčka, tedy Olze Řeháčkové a Jiřímu Porkertovi. Nová doba přinesla majitelům úplně jiné výzvy, než kterým musel čelit jejich dědeček. Změnily se nejen nároky hostů, ale i sama idea cestování. Co zůstalo, je Genius loci místa, které před více než sto lety rodící se české turistice objevil snílek Jindřich Štemberka a zveršoval do popěvku: Tam na Panorámě docela jiný svět, tam voní boží vzduch, tam voní horský květ. Tralá, trála, Dešenské údolí, tadrá, tadrá, tadrá, tam všechno přebolí. Panoráma, Orlický kraj, má pohádka, nad všechny ráje ráj!

Autor článku: Petr Rýgr

Novodobá historie

Po revoluci v roce 1987 na Panoramě působilo 10 nájemců. Za zmínku stojí pan Petr Hemelík a pan Ladislav Čtvrtečka, kteří provozovali jak hospodu, tak ubytovací služby a působili na chatě v letech 1997 – 2002 – 2007. Za jejich správcovství se konalo v tanečním sále každoročně několik plesů (hasičský, divadelní), silvestrovských slavností či vyhlášení mezinárodních závodů ve skibobech, které se konaly v místním lyžařském centru. Panorama a Jiráskův dům tedy sloužili místním obyvatelům a turistům jako místo, kde se scházeli užít si zábavu, poslechnout si živou hudbu a pobýt s přáteli. Následující nájemníci již bohužel nebyli tak úspěšní a celý objekt nadále spíše chátral, vinou bylo jistě i měnící se poptávka české klientely po způsobu ubytování. Od roku 2016 je objekt zavřený. Nyní probíhá rozsáhlá rekonstrukce Jiráskova domu a znovuotevření se chystá 1.6.2021. Chata Panorama s tanečním sálem a hospodou zůstane prozatím veřejnosti zavřená.

Menu